Květ moci 2.kapitola

21. října 2010 v 18:18 | mysak-ajik |  o mě a blogu
Ahoj, tady je pokračování mojí knížky Květ moci. Druhá kapitola nese název Ohlédnutí zpět. Je mi líto, že jste napsali jen jeden komentář. Vím,že je tato kapitola trochu dlouhá, ale určitě stojí zato. Prosííím přečtěte si ji a napište mi něco, moc by mi to pomohlo.
mysak-ajik

Zapomněla jsem sem dát stručný obsah celé knížky, tak tady je.

Píše se rok 1344 n.l., na královském trůně v zemi jménem Tarie sedí král Midron II. a jeho žena královna Lara. Před 43 roky zde byla válka mezi Midronem I. a hrabstvím Hortor. Hortorský hrabě chtěl jít na trůn. Král však bitvu vyhrál. Tato válka se udála v roce 1301. Roku 1303 byl král zabit vojáky zlého čaroděje Mollorna, který byl tu dobu spolčen s hortorským hrabětem. Poté, co by byl král zabit, převzal by vládu nad vojskem Hortoru, zabil by hraběte a na trůn by usedl on sám. Mladému princi, Midronovi II. bylo 7 let, když zemřel jeho otec. Do jeho osmnácti let vládla jeho matka, královna Nessa. Midron II. se oženil s princeznou Larou z daleké země a nyní mají spolu osmnáctiletou dceru, pronceznu Amiu. Jenže doba válek neskončila, opět se připravuje vražda krále a ovládnutí Tarie. Tomu může zabránit jen jeden člověk. Největší Tariiska válečnice Arvia. Stačí když půjde na okraj smrti a přinese králi srdce ostrova Tarie. Magický kamenný květ, který v sobě ukrývá veškerou magickou moc ostrova.

KAPITOLA II. - OHLÉDNUTÍ ZPĚT
Midronova pracovna byla veliká místnost s mnoha obrazy, které znázorňovaly portréty jeho manželky královny Lary a jejich dcery Amii. Na podlaze ležel vyšívaný barevný koberec. Naproti dveřím byl umístěn obrovský psací stůl z černého dřeva, zcela zakrytý úředními papíry. V jednom rohu byla vitrína s mnoha meči, šavlemi a kordy. Ve druhém rohu byla tmavě zelená sedací souprava s malým kulatým stolkem. Právě tam se posadil Midron
a sledoval Arviu, jak si místnost s údivem prohlíží. Arvia se podívala na strop, aby unikla královu zkoumavému pohledu a uviděla nádherně zdobený strop, který zdobilo bezpočet ornamentů a barev. Arviina rodina patřila k těm bohatším rodinám, přesto nikdy tak krásnou místnost neviděla. V pravé zdi od stolu byl vybudován mohutný krb, který sahal téměř až do stropu. Na menších skříňkách a stoličkách byly různě rozmístěny vázy s květinami i bez.
     Arvia se podívala na Midrona a čekala, až ji vyzve, aby se posadila. Byla slušně vychovaná, proto věděla, co se sluší a patří. Usadila se na opačný konec pohovky od krále a on zavolal na služebnou, aby jim přinesla čaj.
"Nuže,"spustil Midron, aby Arviu trochu uklidnil,"povídej mi o sobě."
"Pane, nebojíte se, že Vám ublížím? Po tom všem co jste o mě slyšel? Lord Shamir by mě dal nejraději upálit jako čarodějnici."
"Arvio, byla si vychována jako nejlepší válečníci, ale duši máš zraněnou. Věř mi, vím jaké to je, když ti někdo moc ubližuje, ale ještě horší to je u tak mladých dívek, jako jsi ty." Arviiny hnědé oči se zatřpytily, když do pracovny vnikl sluneční paprsek velkými okny po stranách místnosti.
"Jak je možné,"pokračoval král,"že tak krásná dívka, jako ty, si musela toho tolik vytrpět?" Midron měl pravdu, Arviina krása byla skutečně výjimečná. Svým zjevem připomínala Amazonky. Její dlouhé hnědé vlasy, jemně kudrnaté se vlnily při každém jejím pohybu. V obličeji se zrcadlila krása řecké bohyně lásky Afrodity. Arvia neměla ráda klasické dívčí šaty a s oblibou se oblékala do kožené zbroje. Ta jí nezabránila v tom, vypadat jako pravá žena. Bylo jí už jednadvacet let, proto kožený korzet se sukýnkou zvýrazňoval její ženské partie a nátepníky a další chrániče ukazovaly její bojovou povahu. Když se prošla po dřevěné podlaze bez koberce, vysoké kožené šněrovací boty mírně klapaly o podlahu a dodávaly její chůzi respekt.
      "Veličenstvo,"začala Arvia,"můj příběh je velmi dlouhý a složitý, nevím, zda Vás bude bavit až do konce."
"V mém ostrovním království není mnoho žen, které by se tolik lišily od ostatních, tak jako ty. Jsi výjimečná, Arvio. Věřím, že ty máš před sebou velikou budoucnost. Proto se neboj a vyprávěj." Arvia se tedy pohodlně usadila, napila se čaje, který jim služebná okamžitě přinesla a začala vyprávět.:

     "Narodila jsem se v Kyleru, to jak jistě víte, je větší vesnice ve Veantorském hrabství. Můj otec Meldon si přál syna, jako asi každý otec." Midron věděl jaké to je, on sám si přál mít syna, místo toho se mu narodila dcera, i přesto ji moc miloval. "Já jsem se tedy celý život snažila mu ho nahradit. Otec je hraběcí lesník hraběnky Javinové a proto toho ví mnoho o přírodě i o boji. Říkal mi, že škola mi nikdy nedá to, co příroda, proto si nepřál, abych chodila do školy. Učil mne sám. Naše paní hraběnka mu dovolila mne učit, a proto byl spíše víc mým učitelem a otcem, než lesníkem své paní. Otec mne naučil vše. Číst, psát i počítat, naučil mne, jak žít v přírodě a užívat vše co nám příroda dává. Od mých šesti let mne učí boji. Umím bojovat s mečem i zápasit bez něho. Učil mne strategii válek a myšlení velkých vojevůdců. Například Vašeho dědečka, nebo otce.
   Matka se o mne nikdy moc nestarala. Neměla ráda boje a byla moc pečlivá a spořádaná žena. Můj přesný opak. Do mých deseti let se snažila ze mě udělat děvče, jak se sluší a patří, ale jakmile mne otec začal učit střelbě z luku, kuše a jiných střelných zbraní, přestala se snažit úplně. Proto moje matka Tári obrátila veškerou svou pozornost na mou malou sestru Avinor. Ta, jak ona říkala, není zkažená, jako já a může se z ní stát dobrá dívka a později poslušná manželka. Mne potom začala trápit a týrat. Udělala si ze mne otroka. Úplně se změnila. Za každou mou neposlušnost jsem byla přísně potrestána. Už jsem s otcem nesměla trávit čas bojem. Tvrdě jsem pracovala, často až do
večera. Ten kratičký zbytek dne na nás matka dohlížela, abychom neporušili její rozkaz.
   S otcem jsem se chtěla nadále učit a zdokonalovat se v boji i střelbě, proto jsem cvičila v noci. Jakmile matka usnula, nasedli jsme oba na koně a jeli jsme k naší tajné skrýši v lese, kam jsme si schovali zbraně a téměř celou noc jsme trénovali boj a jízdu na koni. Druhý den jsem byla, jak se patří unavená, ale má touha po tréninku to překonala. Když šla matka na trh, byla pryč většinou celý den. Trhy se většinou pořádaly v jiných vzdálených vesnicích nebo městech. To byl čas na střelbu a zdokonalování vědomostí. Matka o tom dlouho nic nevěděla. Otec se přes den věnoval více své práci.
    K naší paní přišel na návštěvu jeden druid. Jmenoval se Braior. Hraběnka Javinová ho má ve veliké oblibě. Říká se, že je to jeden z nejlepších druidů na Tariiském ostrově. Líbila se mu tatínkova práce, proto ho pozval k nám na večeři. Na jeho počest jsem uvařila opravdu bohatou večeři. Říkám uvařila, protože u nás jsem vařila já. Po večeři se Braior s otcem bavili o práci. Když jsem se k nim přiblížila, otec začal Braiorovi líčit, jak jsem šikovné a nebojácné děvče. Braior se chtěl přesvědčit, jak jsem zdatná v boji. Půjčila jsem mu svůj meč a sama jsem si vzala otcův. Braior byl výborný, Odzbrojil mne v několika minutách. Nejdřív na mě šel zlehka, ale v příští vteřině už ležel můj meč na zemi. Lepšího člověka v boji jsem dosud neviděla. Ukázal mi i nějaká ta kouzla druidů. Byla jsem moc smutná, když od nás odcházel, ale slíbil, že mne bude navštěvovat, co nejčastěji to půjde. Svůj slib dodržel. Navštěvoval mně asi dvakrát do měsíce a vždy mi přinesl malý dárek. Byl to můj druhý nejlepší přítel a učitel, samozřejmě až po tatínkovi. Tak to šlo až do mých patnácti let. Ve dne jsem pracovala a v noci cvičila.
    Několik dní po mých patnáctých narozeninách, se do naší vesnice donesla zpráva o velkém broukovi, který plení úrodu na hranicích Veantoru a Faileru. Obě hrabství trpěla kvůli tomu hladem. Poradila jsem se s otcem a on mi dovolil vyhledat ho a zabít. Matka byla však proti, ne, že by se bála o můj život, ale nechtěla, abych se opět vrátila k boji, proto jsem musela odjet potají v noci. Jela jsem co nejrychleji a co možná s nejméně přestávkami. Na místo jsem dorazila druhý den večer. V noci se špatně bojuje, proto jsem počkala, až začne svítat. Našla jsem ho, zrovna když se krmil na poli nějakého bohatšího sedláka. Vytáhla jsem svůj meč, který mi daroval otec k desátým narozeninám, a šla jsem po něm. Byl veliký. Měřil tak pět metrů na výšku a šest na délku. Na svou váhu byl překvapivě mrštný. Snažila jsem se uhnout jeho ostrým kusadlům, ale jednou mě zasáhl do levého ramene. Nebojovala jsem s ním dlouho, stačilo jen najít jeho slabinu. Mezi krovkami a tělem měl menší mezery, jak je to u každého brouka. Musela jsem se jen párkrát trefit a sedláci mohli oslavovat. Tenkrát mi nabízeli i peníze, ale já je odmítla, nepotřebovala jsem je. Druhý den jsem se vrátila domů. Otec byl šťastný, že jsem to dokázala a uplatnila vše, co mne naučil. Boj, sílu, rozvahu a čestnost. Matka mne ale velmi potrestala a vlastně trestala mne za to až do konce svého života. Otec i Avinor byli na mé straně, ale ničemu to nepomohlo. Když mne opět navštívil Braior, byl překvapen mou zdatností a odhodláním. Byl nadšený, že jsem to dokázala a pomohla tím lidem. Vše co on dělá, dělá pro lidi. Od té doby se na mne přestal dívat jako na učně a začal na mne pohlížet jako na dospělého bojovníka. Tak to pokračovalo až do mých dvaceti let.
     Matka s otcem se hádali natolik, že matinka vyhnala otce z domu a mé věci na boj, střelbu i učení prodala. Otec
je později koupil většinu zpět. Ten večer jsem se rozhodla, že už to dál nevydržím. Otci jsem nic neřekla a ani jsem nepomyslela na to, co mi řekne Braior, až se to dozví.
   Myslela jsem, že bude lepší, když zemře jeden zlý člověk, než aby trpěli tři dobří lidé. Ráno, ještě než se matka probudila, jsem se oblékla do své zbroje a vzala si meč. Šla jsem do stáje a čekala, až mne matka zavolá, abych šla nadojit mléko. Volala mne, a když jsem se jí neozvala, celá rozčilená vešla do stáje se džberem a uviděla mne v plné zbroji. Nejdříve na mne začala křičet. Snažila jsem se tvářit, jako že mne její řeči nezajímají. Po chvilce jsem z pochvy vytáhla meč a namířila ho na ní. Ztuhla a začala přede mnou ustupovat. Vyšla až na dvůr a zděšeně se rozhlížela, kdo by jí mohl pomoci. Stála jsem proti ní a meč držela u jejího hrdla. Stála celá ztuhlá a já jí začala říkat, jaké kruté dětství jsem kvůli ní měla. Nadávala jsem jí a křičela jak je zlá. Říkala jsem jí, že už jsem dospělá a ona mi život už kazit nebude. V jejich očích jsem viděla výsměch. Neřekla ani slovo a pohrdavě se na mne dívala.
    Věděla jsem, co mám udělat. Rozmáchla jsem se mečem stejně, jak mne otec učil, jak zasadit smrtelný úder. V dalším okamžiku klesla matka k zemi s mečem v srdci. K mému údivu neměla ve tváři
výraz bolesti, ale výraz pohrdání. Smrt nastala tak rychle, že ani nestačila změnit výraz.
     Otec přišel za malou chvíli a udiveně si prohlížel tělo své manželky s mým mečem v hrudníku. Pomohl mi ji zakopat a odstranit krev. Avinor
nám uvěřila, když jsme jí řekli o matčině náhlém selhání srdce. Nikdo se to nesměl dozvědět. Někomu se zdálo její zmizení podezřelé a po dalším pátrání našli místo, kam jsme ji zakopali.
    Já všechno svedla na sebe, i když otec byl proti. A proto jsem musela utéci. Nevěděla jsem kam jít. Všude mne pronásledovali. Jednou šťastnou náhodou jsem narazila v lese na Braiora. Tedy on tvrdil, že to byla náhoda, ale já mu nevěřila. Věděl o všem, co se stalo. Prý věděl, že se to stane. Nevím, jak to věděl, ale jeho sestra Marilla studovala věštění a dnes je z ní jistě dobrá věštkyně, tak možná od ní. Ať je to tak či onak, odpustil mi. Poradil mi, ať to zkusím v Zemi kentaurů. V Zemi elfů by vraha nikdy nepřijali, i kdyby měl pro svůj čin jakoukoliv omluvu.
    Dva kentauři mě přijali. Ostatní kentauři je vyhnali. Nikdy mi nechtěli říci proč. Věděli, že jsem jako oni. I mne pronásledovali a neměli rádi. Ihned jsem se spřátelili. Byl to pár. Žili spolu už mnoho let. Kentaur Morco svou ženu Heiro velmi miluje. Přejí si, mít vlastní rodinu, daleko od ostatních. Najednou jsem patřila do jejich rodiny i já. Vzali mne jako plnohodnotného člena rodiny, i když nejsem kentaur, ale člověk, se kterým moc nevychází a ještě k tomu bojovnice. Oni byli má rodina. I když po rodině i Braiorovi se mi stýskalo, miluji je.
     Vojáky ale napadlo hledat mne i jinde, než jen mezi lidmi. Asi jim došlo, že by elfové nikdy mezi sebe vraha nevzali, tak šli pro mne do Země kentaurů. Jednou byla Heiro v lese, aby sehnala nějaké jídlo a potkala vojáky. Vyptávali se jí na mne. Poslala je jiným směrem a spěchala mi to říci. Vojáci jí však sledovali a našli mne. Morca i Heiro jsem stačila poslat do bezpečí, ale sama jsem to už nestihla. Konec už, pane, znáte, jsem tady."

Arvia domluvila a plna očekávání se podívala na Midrona.
"To je velmi zajímavý příběh." Midron se za celou dobu jejího vyprávění ani nepohnul a jen na ni užasle hleděl. "Nikdy jsem si ani nepomyslel, že by mohl mít někdo takový život."
Arvia seděla s rukama v klíně. Teď, když to všechno řekla nahlas, připadalo jí to ještě horší, než si myslela. Cítila bolest a zármutek ze ztráty rodiny. Otce musela opustit, matku zabila a sestru již dlouho neviděla. Měla jen své přátele, Braiora, Morca i Heiro, ale i ty musela opustit.
     Teď byla ale zde, cítila něco nového, nějakou změnu. Buď ji král odsoudí k smrti, nebo jí odpustí a začne pro ni nový život.
"Pojď, Arvio, mám pro tebe překvapení. Někdo tě zase rád uvidí a někdo se s tebou rád seznámí." Oba dva vyšli do prosluněných zahrad. V zahradním altánku seděli dva lidé. Když s králem přišla blíž, nemohla uvěřit svým očím.

Pokračování za pár dní
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zero Zero | 24. října 2010 v 20:11 | Reagovat

No zatial je to stale zaujímave teším sa na dalšiu čast. Mimochodom nechistáš sa to vydat?? Bola by to zaujímavá kniha.

2 mysak-ajik mysak-ajik | 25. října 2010 v 8:05 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se to aspoň někomu líbí.Další kapitola ještě není dopsaná, protože bude trochu delší. Jinak, bylo by super, kdyby mi to chtělo nějaké nakladatelství vydat. Až to bude hotové tak to asi zkusím někam poslat.

3 Zero Zero | 25. října 2010 v 17:39 | Reagovat

No veru mala by si podla mna ti to výde pretože takýchto kníh je u nás málo.

4 MAKY.OREL MAKY.OREL | Web | 29. října 2010 v 10:54 | Reagovat

Myslím, že to neni špatný - je otázka jaké máš plány s postavou, co vymyslíš za hlavní zápletku atd. Jak to tak čtu (a přelouskala jsem obě kapitoly), je vidět, že se tam odráží takový tvůj vkus ve fantasy. Takové ty vzdálené odrazy seriálů, knih a filmů, které máš ráda. Tomu se dneska ale asi nedá vyhnout, protože všechno už bylo jednou řečeno.
Mám jen pár takových nesrovnalostí v ději - nemyslím si, že by hlavní hrdinka jen tak králi vyklopila všechno do poslední podrobnosti. Já být ona asi už si některý věci moc nepamatuju... Zápletka se zabijáckým broukem je taková trochu mno, jak to říct .. filmová. Taková možná moc velká šílenost, ale jestli se v dalším ději hodláš zmínit i o jiných podobně prapodivných stvořeních, tak mlčim.
Jinak napsané je to ze stylistického hlediska dobře, ale děláš hodně jednu chybu - opakuješ za sebou v krátkém sledu stejná slova.
Říkal mi, že škola mi nikdy nedá to, co příroda, proto si nepřál, abych chodila do školy. - tohle je takový malý příklad, ale je to tam častěji. Co třeba nahradit poslední větu: ...,abych do ní chodila.
Zní to hned líp. Když se tohodle zlozvyku zbavíš, dá to tomu textu hodně. Vždycky si to, co napíšeš, pročti nejmíň třikrát znova a mezi jednotlivými čteními nech třeba den mezeru nebo i víc. Člověk se vyvíjí a jeho slovní zásoba taky, takže záleží taky na tom kolik ti je. Za pár let bys to třeba psala úplně jinak... Takže jestli to chceš vydat, nejdřív to celé napiš a pak opravdu pečlivě zkontroluj a teprve potom se rozhodni jestli má cenu pustit to na veřejnost.
Já sama taky trpim takovým dilematem. Píšu knížku a i přesto, že už dokončuji druhý díl, stále se jen ptám: Bude se to dát vydat? A já nevím. Čtu to pořád dokola, něco je kýčovité, něco se mi líbí a každou chvíli něco opravuju. Kniha má být dlouhý proces, ale musí se umět utnout, aby se to pak celé nepřeházelo a nebyla z toho nějaká splichta. Přeci jen je hodně lidí, co by rádi vydali knihu - je jich možná až přehršel. Takže nech své dílo vyzrát, dej ho přečíst všem co budou ochotni to louskat a pak se rozhodni ;-) Každopádně základ je to dokončit, tak hodně štěstí.

5 mysak-ajik mysak-ajik | 30. října 2010 v 14:41 | Reagovat

[4]:  Ahoj, díky za radu. Tohle přesně jsem měla na mysli, aby mi někdo poradil.Vím, že to teď asi není zrovna super, ale vše se mění a názory taky. Teprve začínám. Je pravda, že se asi něco podobá už vyřčeným věcem, ale ve fantasy toho moc nového není. Vždy to píši ručně na papír a po několika dnech to přepisuji do počítače. Vždy najdu nějakou nesrovnalost nebo chybu nebo něco co můžu opravit. Díky za radu a i tobě hodně štěstí ve psaní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama